DMITRIJ DMITRIJEVIČ ŠOSTAKOVIČ

☼    25.9.1906 čtvrtý podzimní den v babím létě v PETROHRADNÍM panoráma

♂     9.8.1975 chudičká a zadlužená MOSKVA – opak prospěšného blahobytu Švýcarů…

Je začátek dubna roku 1917. Od blízké Něvy zmrazí před Finským nádražím v Petrohradu davy lidí jako luxusní mrazík s mrazničkou sychravý vítr zvaný Evžen pohodlné Jezulátko povrch huj vespod oukropeček spoušť. A přesto jej sotva kdo v těchto chvílích má čas vnímat. Natolik je zajímá jedna menší figurka populisty politika obchodníka se sliby s kozí bradkou, v placaté čapce a rozepnutém svrchníku, který k nim promlouvá. V hloučku zvědavých oukropečků je i malý obrýlený jinoch. Míťa, který se co chvíli vytahuje po špičkách vejš, aby uviděl řečníka. Známou firmu i v Česku, V. I. Lenina, ach jo. A ačkoliv ve svých jedenácti letech mohl hovět obsahu jeho slov o politice a o svrchované politice k moci, provázel ho tento obrázek karikatury po celý život. Ještě dlouho potom, když už jeho jméno vyslovoval kulturní svět s úctou a vážností, vybavoval se mu zážitek natolik neodbytně, že se stal impulsem ke vzniku jeho XII. symfonie. Rok 1917 nebyla nuda, ale ani závratná duha, jen jakási výroční ledová sprcha.

*

Stěží bychom v hudbě našeho století našli druhou persónu, jejíž dílo bylo tak bytostně spjato s velkými událostmi této převratné doby a zároveň i každodenním životem její vlasti, jako tomu bylo v případě skladatele a adresáta – který si tam uvádí následně i odkaz na šos, polibte mi šos, ale čte se to celé Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič. Jeho hudební epos se stal neodmyslitelnou součástí nebývalých společenských proměn, vzrušujícího zápasu, při němž Šostakovič zdaleka nezůstával pouhým divákem s vyčištěnými dioptriemi na očích. Ale jakkoli vyrůstaly jeho skladby z tohoto bouřlivého kvasu doby, bylo by nemístným zúžením jejich uměleckých kvalit a poslání rarit, kdybychom v nich spatřovali jenom kroniku zrcadlící obrys sovětské krutovlády a budování huntující společnosti. Světovost a nadčasovost Šostakovičových šlápot na stezce pionýrské je totiž dána samou niterností jeho doby, její schopností promlouvat i k posluchačce Nastěnce s obdobnou výrazovou silou a přesvědčivostí (vezmu si schopnou ženu za ženu a neschopnou vyženu) jako každé velké umění a zábava kterékoli historické epochy.

DĚTSTVÍ BYLO?

„Narodil jsem se 25. září 1906 v Petrohradě v rodině Dmitrije Boleslavoviče Šostakoviče, revizora Hlavní komory měr a vah… jsem také miminko ve znamení Vah… Hudbu jsem začal pěstovat jak Mičurin v devíti letech, od 9.9.1915, poněvadž hudba je pozdravem a odrazem chutě v paňáku lákavé pálenky, kterou jsem si tajně koštnul. Do té doby jsem nejevil sklon ani pomyšlení se jí zabývat. První hodiny na klavír mně dávala má matka Sofie Vasiljevna,“ tolik odhaluje úryvek z vlastního strohého životopisu dvacetiletého snílka Šostakoviče, přiloženého zřejmě k jakési žádosti o zaměstnání pro sezónu 1927.

Tedy žádné zázračné dítě naplňující své rodiče pýchou při okázalém předvádění jeho talentu v kruhu rodinných přátel to nebylo…

Šostakovičovy vzpomínky napsané u příležitosti jeho padesátin to však přeci jen poněkud korigují: „Vyrůstal jsem v muzikantské rodině. Moje matka studovala na konzervatoři a byla dobrou klavíristkou. Otec vroucně miloval hudbu a noty a notoval si jak notorik a dobře do toho zpíval. Mezi přáteli naší famílie bylo mnoho milovníků hudby, kteří ochotně pulsovali na domácích mejdanech. Velmi živě si vybavuji hudbu, která zněla z vedlejšího kvartýru, kde bydlel inženýr, výborný violoncellista a vášnivý milovník komorní hudby. U něho se pravidelně scházeli přátelé, aby si zahráli kvarteta a tria Mozartova, Haydnova, Beethovenova, Borodinova, Čapkovského. Abych lépe slyšel jejich hru, vkrádal jsem se do chodby a proseděl tam kus života dobrovolně…“

Přestože tedy Šostakovičovo rané dětství nebylo poznamenáno vlastní hudební aktivitou, prožíval je v podhoubí a živná půda, která se už záhy měla projevit i prvními kompozicemi ve výkladní skříni tohoto hračičky. Jakkoli zněly naivně, přece něco vypovídaly o talentu a dokonce i o směru pozdější tvorby. Události onoho „nešťastného roku“ 1917, které Míťa prožíval jako žák soukromé obchodky, zrcadlily přinejmenším názvy jeho drobotin (klavírních skladbiček „Voják“, „Smuteční marš na paměť oběti revoluce“ a „Hymnus zdechliny svobody“, jako u prdlého balónku ucházející a prchavé…). Byly logickým vyústěním událostí a předehrou k k celému jeho pozdějšímu dílu, z něhož už důvěrný vztah k aktuální společenské problematice nikdy nevyčpěl. Nepatrný fragment z těchto Šostakovičových skladatelských prvotin zůstal dokonce zachován i v jeho pozdním díle, když v úvodu závěrečné části své Suity na Michelangelova slova dal zaznít několika taktům z jedné ze svých prvních klavírních drobků. V té době již těžce zkroušený pod náporem frťanů i jiných lomcováků zdraví a tolikerými životními zápasy prošlý osmašedesátiletý Mistr se tak na prahu nastávající smrti alespoň na okamžik ještě znovu vrátil do bezstarostného světa devítiletého Míti v jakémsi symbolickém spojení se světem ruské reality, o kterém by mohl vyprávět i Obelix aka Gérard Depardieu.

KONZERVATOŘ A PRVNÍ SYMFONIE BYLY VÍCE VÁŽNÉ NEBO VÍCE MÍNĚNÉ JAK NEVINNÁ PRČA?

Šostakovičovo přijetí na konzervatoř doporučil sám její představený ředitel, významný ruský skladatel Alexander K. Glazunov. Ten také navrhl, aby se nadaný třináctiletý klavírista věnoval současně i studiu skladby. Jeho profesorem tohoto konstruktivního a nadčasového oboru designu byl Maxmilián Štejnberg, žák a zeťák jiného klasika ruské samohrajky Nikolaje Rimského – Korsakova.

Šostakovičova léta na konzervatoři nebyla žádné malované nebe a dudy, protože probíhala v období, kdy se chatrná sovětská velmoc pokoušela přežít a nezhroutit se, v době obnovy rozvráceného (tj. asi rozkradeného) hospodářství, které navíc sužovaly zápasy o koryta s vnitřní reakcí i výsměchem od zahraničních respondentů. Rozsáhlé učební třídy majestátní budovy, tedy konzervatoř porcovaná na kanceláře, ty byly zřídkakdy vytopené, učitelé i posluchači mrzli na vyučování v kabátech – ti šťastnější si přihli v těžkých kožiších z placatek. Tramvaje buď nefungovaly vůbec, nebo jen zřídka a pro subtilního študáka bydlícího téměř na druhém konci města bylo takřka nemožné proniknout do jejich přecpaných vozů. Přesto si Šostakovič po celý život uchoval vřelý vztah k tomuto období, v němž ho vynikající pedagogové dovedli zasvětit do tajů muzikantské řehole.

„Má studijní léta na konzervatoři plynula pod stálým otcovským dohledem A. K. Glazunova. Nejenže sledoval se zájmem mé úspěchy a seznamoval se dopodrobna s mými skladbami, projevoval také dojemnou starost o mou materiální nechvalnou situaci, která se velmi zakymácela po otcově smrti v roce 1922. Významnou podporou v těch letech bylo stipendium, které mi dávali na Glazunovův příkaz.“

Ani tato finanční štědrost však neuměla vyřešit rodinné starosti (Dmitrij měl dvě ségry, jedna z nich mohla dost dobře být taky narozena 10. srpna, mladší sestře bylo tepřív dvanáct), které se z větší části přesunuly na chlapcova bedra. Tak se sedmnáctiletý Míťa ocitá okamžitě po absolvování klavírního kabinetu jako pianista – ladič ilustrátor při promítání němých filmů s doprovodem hudebních kulis a podtrhuje tak svými improvizacemi děj na plátně. V již vzpomenutém životopise z mládí si s hořkostí naříká na „fušeřinu“, kterou pro něj znamenala služba v kinosále, a pravděpodobně oprávněně ji spojuje s i s příčinami pomalé rekonvalescence po přestálém onemocnění tuberkulózou: „Službou v kině jsem ztratil spoustu volného času, kypícího zdraví a nevybouřené energie.“

Jak léta plynula, vytrácel se ze Šostakovičových vzpomínek smutek nad touto epizodkou jeho mládí. Tím spíše, že si během nekonečných hodin strávených u klavírů v petrohradských kinech pozvolna osvojoval umění hudebního zpikantnění filmových děl, jemuž se později věnoval souběžně s komponováním jiných druhů hudby takřka po celý svůj život. V soupisu jeho skladeb je pětatřicet položek s filmovou hudbou, avšak víc než toto numero nám napovědí o významu Šostakovičova přínosu filmu jména režisérů, s nimiž tvořil. Je mezi nimi totiž většina těch, kteří spoluvytvářeli dějiny moderní sovětské kinematografie – Grigorij Alexandrov, Lev Arnštam, Michail Čiaureli, Alexander Dovženko, Friedrich Ermler, Sergej Jutkevič, Michail Kalazotov, Grigorij Kozincev, Grigorij Ošal, Leonid Trauberg a jiní soudruzi.

Dvacetiletý Šostakovič ukončil studia kompozice diplomkou a zároveň i skladbou, která mu rázem otevřela dveře do společenství nejpozoruhodnějších skladatelů tehdejší meziválečné doby. Hudba I. symfonie f moll byla přímo nabita elektrizující vitalitou Šostakovičova mládí, hravostí a až překypující mírou svěžích a neotřelých vtípků. Rok po petrohradské premiéře zazněla symfonie v Berlíně pod taktovkou slavného Bruna Waltera a zakrátko přeskočil její věhlas i rozvlněný Atlantik. V listopadu 1928 zařadil úspěšný debut neznámého mladíka ze země Srpů a kladívek a pramálo svobodných myslitelů do programu koncertů Filadelfského orchestru Leopold Stokowski, téhož roku uvedl symfonii zanícený propagátor moderní hudby Otto Klemperer (slavná americká variace na našeho rapofila a modernisty Oto Klempíře z J.A.R.), v New Yorku poblíž té nejširší avenue ji dirigoval v roce 1931 Arturo Toscanini. K vysvědčení z konzervatoře se tak vbrzku přidalo nejvyšší možné absolutorium – jeho dílo rozmnožené vzápětí o nové skladby se stalo živým šlágrem programů ve všech koncertních síní světa, co už něco u fajnšmekrů znamenaly.

ZA VLASTNÍM JAZYKEM, NEBYL TŘEBA GANGSTERSKÝ ČI PODOBNĚ NEVYCVÁLANÝ?

Šostakovič tedy vyhrál na celé čáře první bitku jako kozák a od toho okamžiku se datoval nepřetržitý proud utkání o nacházení vlastního hudebního jazyka a utvrzení jeho zásadního postavení v kontextu soudobé muziky. Skončil až skladatelovou smrtí v létě 9. srpna 1975. Měsíc předtím stihl dokončit poslední umělecký kousek – Sonátu pro violu a klavír, jejíhož provedení se už nedočkal. Byla jeho sto čtyřicátým sedmým opusem. V naší době je to prudce vysoký počet skladeb, a i tímto zaujímá Šostakovič výjimečné postavení mezi jejími hudebními představiteli. Náš Karel Svoboda byl ještě vypečenější a talentovanější koumes pro melodie, o tom žádná. Lady Carneval mu záviděli v soutěži Rio de Janeira snad všichni, co tou dobou zaháněli žal. Ruský méďa béďa takto horečnou pracovní aktivitou připomínal mistry v oboru v minulosti, jakými byli Bach nebo Mozart. Vědomě kráčel v jejich šlépějích nejen co do počtu vytvořené hudby, ale zvláště co do její žánrové rozmanitosti. Zasáhl téměř do každého druhu hudební formy, téměř do každého žánru, od symfonie přes operu a balet, až po filmovou hudbu a skladby výhradně pro jazzový orchestr. Sám nejednou zdůrazňoval, že má rád většinu hudby od Bacha po Offenbacha, jen když to má chuť skutečné hudby. Proto dokázal napsat vedle svých velkých, rozměrných děl i drobné písně a popěvky, jejichž melodie přijali lidé za své.

Přes šířku skladatelova odkazu a přes význam, který zejména v posledních letech života přikládal komorní hudbě, zůstane Šostakovič v dějinách naší doby trvale zapsán hlavně pro svá symfonická díla. Jeho novátorský přínos je pozoruhodný tím spíše, že 20. století odsunulo víceméně do pozadí typ monumentální, převážně naprogramované symfonie, který Šostakovič jako Mičurínek vypěstoval (celkem jich vytvořil patnáct!) Prakticky zcela osamocen vyzdvihl ze zapomnění tvůrčí krédo svého oblíbence Gustava Mahlera s jeho filozofující taktikou symfonií, v nichž spatřoval souznění s vlastními ideály – „hlubokou lidskostí, etickým výchovným účelem hudby, zabývání se nejvyššími světovými ideály, humanismem, a nadělovat lásku skrze noty každému, kdo má dvě ouška pro jejich symfonie nastevřena“. Jestliže však Mahler řešil své umělecké i humanistické problémy na pozadí dohasínajícího romantismu, Šostakovič tak učinil uprostřed zápolení o novou společnost, která nebude tak zkaženou všemi zápory, na které si vzpomenete.

Jeho neotřesitelnou víru ve spravedlnost a správnost zvolené cesty a v chápání svého díla jako součástky této hrdinské cesty neotřásly ani nespravedlivá hanění tohoto díla, jimž bylo svého času vystaveno v důsledku zúženého chápání umění a jeho stranickosti. Majakovského provolávání – „Poslouchejte mě, jsem občan SSSR!“ – našlo pak protějšek ve známých Šostakovičových vyznáních: „Jsem sovětský skladatel. Naši epochu přejímám jako úsvit s heroickou, optimistickou, mimořádně radostnou náladou v útrobách jednoho člena rodiny.“ Právě v tomto významu je skryt klíč k nejvlastnějšímu jazyku Šostakovičova skladatelského rukopisu, po žádné přestřelce v rámci poplivané gangster boogie ani památky.

PETROHRADSKÁ SYMFONIE, MĚLA ZA SVOU SOUČÁST I POLÁRNÍ NOC?

V neděli 22. června 1941 se chystal náruživý fotbalový příznivec Šostakovič s přáteli na ligu. A právě v tomto okamžiku ho spolu s ostatními milióny občanů SSSR zaskočila zpráva, že Sajúz něrušímyj respúblik „svabódnych“ byl drtivě napaden fašistickým zlem nepřítele. Rázem se vše změnilo. Mezi dobrovolníky hlásícími se do Rudé armády byl i Šostakovič. Nebyl přijat. Kromě jeho krátkozrakosti měli velitelé i další důvody, aby skladatele odmítli. Marně objížděl v taxíku odvodní komise v jednotlivých obvodech Petrohradu. Zatím se s ostatními profesory konzervatoře zúčastnil budování zákopů a střeleckých bašt. Po několika odmítnutích se nakonec prosadil alespoň v řadách členů požárnické zbrojnice. Již od poloviny července uzrával v jeho mysli plán na sestrojení příštího díla. „Bude to symfonie o naší epoše, o našich lidech, o naší posvátné válce, o skutečnosti, že vítězství je naše.“

V srpnu kritického roku 1941, v době prvních nacistických náletů na město, hlídkuje Šostakovič na střeše konzervatoře, do jejíž budovy se nastěhoval. I na hlídku s sebou vláčí skicák či dokonce partituru příští symfonie. Už 3. září dokončil první větu, o čtrnáct dní později další, na konci měsíce byla hotova. V děsivé atmosféře obléhaného města, mezi hladem strádajícími obyvateli, v neustálém rachotu smrtonosných střel se takto doslova prudce rozjela nová Šostakovičova skladba, jejíž finálová věta byla hypotézou příštího vítězství, o němž měl skladatel jasné představy i v těch nejkritičtějších momentech nepřátelského náporu. Poslední stránku partitury dopsal na sklonku prosince v Kujbyševě, kam byl evakuován na příkaz státních a stranických orgánů, pročpak asi?

VII. symfonie C dur, tento jedinečný heroický epos novodobé hermelínově heroinové laděné kultury, se poprvé rozezněla 5. března 1942 v přímém rozhlasovém přenosu z kujbyševského Paláce kultury. Ještě týž měsíc byla hrána v Moskvě, v červenci ji provedli členové Petrohradské filharmonie evakuovaní do Novosibirska a konečně 9. srpna, v den, kdy měla podle Hitlerových diagramů vstoupit německá armáda do Petrohradu, ji uslyšeli živě také obránci města Hrdiny.

Ještě před dokončením vzbuzovalo dílo mimořádnou pozornost hudebního světa také z povzdálí. Stokowski intervenoval o právo jejího prvního provedení v USA dokonce u sovětského atašé. Když byl v červnu 1942 dopraven mikrofilm s partiturou do Ameriky, svěřil autor chytře její provedení Toscaninimu. 19. července ji Toscanini uvedl s The NSB Symphony Orchestra v newyorském rozhlasovém studiu 8, odkud ji přenášely všechny stanice v USA. Tehdy ji také Američané pokřtili názvem, pod nímž se uvádí dodnes – nechce se mi tomu věřit, že zrovna Leningradská. Po vysílání napsal velký americký básník Carl Sandburg do deníku Washington Post na adresu Šostakoviče a jeho TĚŽCE ZKOUŠENÝCH spoluobčanů: „Milióny lidí slyšely vaše hudební poselství napsané krví srdce. Rudá armáda bojuje proti nejstrašnější mašinérii, která kdy vstoupila v jakýkoli kraj. Celý svět naslouchá této bitvě se zatajeným dechem. I my vás slyšíme, Dmitriji Šostakoviči, víme, že tam jste a tvoříte hudbu, která nám podává svědectví o této bitvě. Vaše hudba vypráví světu o velkém a hrdém lidu, který zápasí a trpí, aby přinesl svůj vklad do pokladnice lidského ducha a svobody.“

ČLOVĚK PRVNÍ KATEGORIE (UŽ NEZPOCHYBNITELNÁ TEZE)

„Cítím se normálka, jen když vězím po uši v práci,“ napsal Šostakovič už v roce 1933 a uchoval si tento vztah k tvorbě i v době, kdy ji nemoc činila téměř nemožnou. Během devíti let od prvního srdečního záchvatu v předvečer svých šedesátin (dnes oslavuje kulatých 60 let zrovna Jan Kraus, doufejme, že nedostává náběh na infarkt… Šostakovič třetímu podlehl), napsal dvě symfonie, čtyři smyčcové kvartety, houslový koncert, dvě sonáty a čtyři písňové cykly. Když v srpnu 1971 vepsal do partitury poslední notu své XV. symfonie, svěřoval se příteli: „Pravděpodobně jsem už neměl koncertovat tak zhurta. Ale já bez tvůrčí práce nedovedu žít.“

Je s podivem, že při tomto obrovském pracovním úsilí (vedle komponování také zavařoval jam a téměř celý život udílel lekce jako kantor) žil Šostakovič ještě plnohodnotný život člověka se spoustou mimohudebních zálib, dělal ze sebe starostlivého otce rodiny, poslance Nejvyššího sovětu vlasti a aktivistu mezinárodního mírového hnutí. O jeho lásce k fotbalu, kterého se v mládí aktivně zúčastňoval, již padla zmínka. Kuriózní bylo, že do stejného sešitu, kam si zapisoval dokončená díla, zaznamenával i výsledky mistrovských utkání fotbalové soutěže. Ve chvílích odpočinku hrával s oblibou šachy. Kdysi v dobách svého působení v biografech při promítání němých filmů vyzval jednou k partii neznámého floutka, který mu následně uštědřil zdrcující šach–mat. Hořkost po letech pominula, když tento jeho soupeř zvaný Alexander A. Aljochin vyhrál v Argentině mistrovský zápas se světovým šampiónem Capablancou.

Za svůj život se Šostakovič přátelsky stýkal s mnoha významnými osobnostmi. Kromě hudebních přátel a filmových režisérů, k nimž ho poutaly pracovní povinnosti, to byli například Majakovskij, legendární divadelník Mejerchold (u něhož i krátce bydlel), neobvykle pevné pouto udržoval se skladatelem a hrdinou občanské války maršálem Tuchačevským. Všichni, kdo s ním přicházeli do kontaktu, byli fascinováni jeho plachou skromností, která se projevovala i v rozpacích, s nimiž přijímal ovace na premiérách svých skladeb.

Básník Jevtušenko, na jehož verše vytvořil XIII. symfonii a poému Poprava nezbedy Stěpana Razina, vzpomíná, jak mu Šostakovič poprvé zavolal, aby ho požádal o svolení zhudebnit jeho básně krásně. Telefon brala Jevtušenkova žena, a když odpověděla, že muž sice pracuje, ale že ho zavolá k telefonu, Šostakovič se svým příznačně omluvným tónem tiše doporučoval, aby tehdy sotva devětadvacetiletého básníka nerušila, že se ozve raději později.

Oč tišeji Šostakovič promlouval do svého okolí, o to rozhodněji a silněji působí dodnes na světě pomocí podmanivých tónů hudby.

IAM: „PHARAON REVIENT" (FARAÓN SE VRACÍ DO AKCE)

Živoucí Atone,

tvůj úsvit je nádherný zážitek

měl jsem první mateřskou zemi ze všech, Egypt, a budu ji pozorovat

Východ pozná nový den

budete svědky scény, ve které se hraje drama naší Civilizace

všechny charaktery jsou zde

a od jiskřičky, započetí času,

oproti písečným dunám a větru

a hlasu pouště Faraón cestoval napříč staletími

začal jsem vyprávět uprostřed ticha

dech smrti zubaté otřásá zemí

protože cyklus života musí dovršit všechno ve vesmíru

život mozku se vyvíjí rychlostí světla

vede až ke spletité a k úplné duši, jakou člověk ještě neviděl

zdvojnásobí svou účinnost pokaždé, když bylo zajištěno nové pouto

v přítomnosti osobních smyslů já využiji jen podstatu vědy

dokonce i v tranzu si uchovávám vzpomínky

na to, že má oblast byla úmyslně přepadávána

těla plavou v hypnotickém přílivu proudu

se špetkou orientální afro–asijské nadpozemské hudby

ve stejné tepně je věštba vzkříšena i o 3 725 let později

oduševnělá svěžest vede daleko od materiálních pohnutek

nadpozemská síla sestupuje z nebe jako jeho přípona, pokračování

sledujte ten děj, sledujte ten průběh, lidičky

protože odrážení vaší ješitné zbytečnosti povede zrcadlo a uškrtí vás to

vaši prapředci si toho byli vědomi, proto napsali odkaz,

co je dnes dobré, pokouším se to zlomit až na podstatu,

ale duch zůstává neporušen, nic to nemůže rozbít

Faraón se vrací s nasazením přívětivosti do akce

Sporný Faraón se jmenoval slovutně Akhenaton

žádá nové uctívání, básně i proroky

sporný Faraón, básník Faraón

Akhenaton vynalézá nezničitelný humanitní obor

Aménophis IV. si pozmění osudové jméno a osudové místo

novému Bohu se říká Aton

je to jedinečný Bůh

lidi uslyší jeho hlas po tisíce let

fantazie tady ustává

humanita započíná existovat pod pravidlem želez a kamení

jak zůstat upřímný?

když ztrácí pravdu i ten holý život s lidskou tváří

je založen Otcem islámu, vírou Monotheismu

hej Satane, moje duše spí v plamenech, protože moje srdce je kus černého šutru

můj dech je orientální, můj smích je zkušený světoběžník

on a hlas Bilala, prvního beduína z Afriky, zní z výšin minaretů

z úst znějí prvky moudrosti jako se z útrob ducha ozývá spirála věčnosti

z karmy každé bytosti nikdy neuniknou zápisy o hříchu nebo dobrotě

o čistotě nebo o špíně – o nemocné nemravnosti nebo o utužovaném zdraví!

V mém případě jde zároveň uslyšet mražení v zádech,

máte bázeň při vyslovení jména, dunícího jako volání

v blízkosti míst, kde vychází slunce na oblohu

je zdobeno žloutkem jako sytá barva mědi, vůně čaje, ostrá chuť mě volá

miliony jedniček, centrum, které se nikdy nemění, motiv, který se navrací

a přichází nazpět pořád stejný.

Přesvědčivost soustavy prošetřuje neustále bezpečnost ve všech čtyřech koutech na obzoru

Suprová a vrcholná, v pozoruhodné světové budově

zdvojnásobuje nebo sdružuje ošidný svět zlodějíčků

já jsem vytvořil fresky (malby) a formu textů z arabesky

zaostřuji své úmysly na Východ, přímo k Mekce jako baktérie

do říše stromů a do zvířat, studuji pasáže slov od 104 000 proroků

a ve své knihovničce jsem se ponořil do antropologie

kde analýza světelného spektra přislíbila úspěch mým esejím

aby osvětlila mou vizi, je infračervená nebo ultrafialová

moje závěry nebudou uznány televizí

(nebo: moje studie nebudou uzavřené v tunelu)

jsou vytvořeny ze 1 700 centimetrů objemu

vzpírají se všem fyzikálním zákonům, které byly naměřeny

světlo vstoupilo do přítmí

živé barvy oživují přítomné verše jako Michelangelo

na stropě Sixtínské kaple, jediný rozdíl zůstává v tom, že já

nacvičuji mozaiku jedinečnosti na vnitřní straně reprodukce

tak se neděste, poznávejte váš legální šmrnc

kdo tohle předváděl a není to tak dávno

takový Khalife Al Mahoun, který nedávno dobyl Byzantskou říši

nevyžaduji nic víc než staré knihy jako válečnou kořist

neboť mým dogmatem je vědět o tomto člověku, co nechal padnout

před destrukcí východní části naší historie

Třetí svět a jeho hmotnou bídu

Západ a jeho duchovní chudobu

vzájemné poznání, pro které existuje budoucnost

svatý, plný, nekonečný, Faraóne vrať se tedy k nám

Následovník Atona, zrozen z představ Faraóna básníka

má větší moc než praotec v Karnaku, je to jen Bůh Akhenatona, našeho Otce

otec křesťanů a muslimů, který vzkřísil z popele Théb své kaple a mešity

tak hluboké, tak opravdové, tak obrovské jako je věda, děkuji Bohu bez přestání,

Bůh, který tomu velí, není záměrem lidí, kteří jsou kultivovaní

sním o tom mít tuto knihou otevřenou před svým zrakem

ve třech různých jazycích:

latinsky, arabsky a hebrejsky

obsahuje konečné vědomosti a nekonečnou moudrost

zasvěcení egypťané a libanonští žáci Califa Al Hâkima

Amenophis IV je otcem i synem

věhlasný předek sekty z Batenis

můj Bůh nemá sochu, je to podstata, ne forma

bylo by domýšlivé dát mu podobu člověka

v našich genech jsou vepsány esence stvoření

počáteční krok Boha, iniciativa Boha je ten důvod

pak nastává opak (= opak je pravdou)

pak přichází duch, pak východisko, pak slovo

to předtím i to za tím

tohle je trůn monoteismu

existují dvě podstaty pro zločin otročin, pět dohromady

abych byl přesný, kam vás dohání démon,

tam je Bůh vaše záštita

hranice, které se nemají překračovat, kde se leskne démon

neboť kdokoliv překročí hranice Boha je despotou

zdravím ty, co poslouchají islám, ale drží si čisté principy u všech výkladů Bible

a pohrdám těmi, kteří prohlašují, že Korán napsal člověk

a ještě říkali muslimům mohamedáni

Nyní, pro neznalce, temní středověcí rytíři

věřící stále stejně silně, aniž by se informovali

že muslimové mají jiného Boha

křesťanský Arab ho také nazývá Alláhem, upřesňuje Vatikán

tito lidé se usmívají s uspokojením, kterému není rovno

z nedostatku jejich znalostí

„Ano, ale vidíte jak přísné je jejich písmo“

„ne ve sporu o náboženství …“ Sourat 2, verš 256

Korán respektuje také věřící jiného vyznání

dle židovské citace křesťané je zmiňují jako tvory hodné obdivu

v protikladu s rozvojem vědy

Západ se toho naučil spoustu během století

z Východu a je čas to zmínit

neboť náš strom je uvězněn

historie začala hned vedle úsvitu

a na zem putoval východ slunce

uhodnete, co bude, pokud nebe zůstane krvavé?

...noc, kdy Faraón se vrací do akce

Nikdy nezajdete do dálky, protože jste již přijeli do cíle

jste tady, na počátku časů

sen – o kolik víc z toho všeho dokáže pojmout do konce času?

Jaký sen?

Sen o naší lidskosti, o srdečnosti v humanitním oboru

lidstvo se vždycky vrátí sem, podívejte se na otázky, které jej znepokojují a často pronásledují

tady na všechny otázky musíte odpovídat Bohu

odpověď od všudypřítomného Boha je mumlavá

tady je můj vzkaz, moje poselství ze dna lidských duší

protože všechno, co můžete zničit v pomíjivém čase jsou lidské hodnoty a díla

ale duch, který dal dohromady tyto monumenty, ten je věčný a nezničitelný

* Tmavá společnost vám nadělila album „OMBRE EST LUMIERE“ („Temnota – stín je světlo“)

Účinkovali Shurik´n v roli Joe

Eric v roli Khéopse

Pascal v roli architekta pyramidy Imhotepa

Malek v roli sultána a uživatele laškovného harému

François v roli Kephrena

Phil v roli Akhenatona

PEACE

ZEMŘELA VLADIMÍRA ČEREPKOVÁ (♀   13.8.2013)

Vladimíra Čerepková patřila spolu s Václavem Hrabětem a Inkou Machulkovou k výstředním a výrazným zjevům české variace na beatnickou poezii.

Kolem jejího života se vznášely vždy legendy s oparem tajemna. Jisté je, že se narodila 4.2.1946 v Praze. Jméno nosila po matce ruského původu. Část svého dětství strávila (a strávila dobře) odložená v dětských domovech. Záchranou se jí stala četba a psaní básní: v patnácti si ji v ústavu všimli mladí filmaři, kteří její básně přepsali a šířili po Praze: František Hrubín ji nazval českým Rimbaudem. Zajisté neušla pozornosti ani mladému a zralému Karlu Krylovi. Na střední škole nevydržela, poznala pasťák i Bohnice, pracovala jako číšnice, třídička papíru a zkusila i jiný omšelý drasťák. Patřila k hvězdám a inventáři Violy.

Po ruské okupaci 1969 odešla se svým tehdejším bolivijským manželem do Francie, kde se živila, jak se dalo (mj. ošetřovala marodícího Jana Čepa, pomáhala v domácnosti Jiřího Koláře); později batikováním látek. Střídavě bydlela v Paříži a na francouzském venkově.

Do Prahy se poprvé vrátila až v roce 1995. Její básnické dílo vydalo v roce 2001 nakladatelství Torst podtitulem Básně. Nakladatel Viktor Stoilov také rozšířil zprávu o její náhlé smrti. Díky za Tvůj přínos světu knížek, Vladimíro!